Na první pohled se zase tolik nestalo: světová jednička Novak Djoković prohrál v semifinále prvního letošního grand slamu Australian Open poměrně hladce se světovou čtyřkou a s jedním ze dvou nejnadanějších hráčů mladé generace, Italem Jannikem Sinnerem (tím druhý je Španěl Carlos Alcaraz). Nu což, řekli byste, to se stává; Sinner ostatně Noleho, jak se Djokovićovi přezdívá, porazil potřetí ve čtyřech posledních zápasech… Jenže – ve skutečnosti se událo mnohem víc: v pátečním podvečeru totiž skončila – nenápadně, ale přece – na dvorcích Melbournského parku (dřívější Flinders Park) jedna tenisová éra.
Konec „nekonečné“ vlády tří králů
Pro všechny tenisové fanoušky to bylo neobyčejných, takřka „nekonečných“ dvacet let. Všechno začalo v červenci 2003, kdy švýcarský mladíček Roger Federer (* 1981) porazil ve finále Wimbledonu australského ranaře Marka Philippoussise a stal se novou tenisovou hvězdou, která zářila více než všechny jiné.
O dva roky později, v červnu 2005, triumfoval na dvorcích Rolanda Garrose na pařížském French Open ještě mladší Španěl Rafael Nadal (* 1986) a další tři roky nato, v lednu 2008, vyhrál poprvé Australian Open Srb Novak Djoković.
Od června 2003 do září 2023 pak tito tři muži vyhráli drtivou většinu grandslamových turnajů (Federer 20, Nadal 22 a Djokovič 24) a jejich přemožitele by bylo možné spočítat na prstech. Nikdy v dějinách tohoto magického sportu tři hráči nedominovali světu tak jako oni; jejich rivalita byla kromobyčejná, stejně jako jejich tenisový um, v případě každého trochu jiný, ale ve všech případech dechberoucí.
Od letošního ledna je všechno jinak. Roger Federer už kariéru ukončil, fakticky se tak stalo po porážce ve čtvrtfinále Wimbledonu od Poláka Huberta Hurkacze v červenci 2021. Rafael Nadal to sice oficiálně neudělal, ale jeho v poslední době stále častějšími zraněními devastované tělo jasně říká, že se konec rychle blíží.
Novak Djoković se zdál být na rozdíl od nich nezničitelný. V loňském roce jej od tzv. kalendářního grand slamu již podruhé dělil jediný zápas – tentokrát to byla těsná porážka od již zmíněného Carlose Alcaraze ve finále Wimbledonu; ještě na konci minulého roku ale ovládl Masters, turnaj nejlepších z každé sezóny, když ve finále porazil Jannika Sinnera (s nímž předtím prohrál v základní skupině turnaje).
A letos jej hned na počátku roku čekalo Australian Open, jeho nejoblíbenější turnaj, na kterém zvedl pohár pro vítěze nad hlavu desetkrát (Nadal vyhrál čtrnáctkrát French Open a Roger Federer osmkrát Wimbledon, což jsou rovněž turnajové rekordy) a nenašel tu přemožitele už dlouhá léta…
Hladká porážka od Jannika Sinnera v semifinále, a hlavně naprosto dominantní výkon mladého Itala a – ve srovnání s ním – utrápený tenis stárnoucí legendy ale ukázaly, že to, co dlouho platilo (grand slamy vyhrávají primárně Federer, Nadal a Djoković), je u konce.
Novak Djokovič působil na tiskové konferenci po zápase sice vyrovnaně, ale zároveň i zlomeně. „Vůbec nevím, co se na dvorci stalo,“ řekl mimo jiné a dodal, že věří, že ještě pořád bude schopný vyhrávat grand slamy a další velké turnaje…
Ano, Djokovič možná ještě jeden či dva grandslamy vyhraje, ale možná už nevyhraje nikdy nic velkého. A i kdyby – rychlá, antiseptická „poprava“ od Sinnera v Melbourne byla jasným signálem toho, že jedna éra skončila.
Kdo se stane nástupcem tří tenisových velikánů, si netroufnu říct. Relativně před nedávnem, po jeho vítězství na US Open v září 2021, to vypadalo na Rusa Daniila Medveděva; v loňském roce, po senzačním triumfu ve Wimbledonu nad Novakem Djokovićem, pro změnu na Španěla Carlose Alcaraze. Nyní se po skvělých výkonech z posledních měsíců zdá, že by to mohl být Ital Jannik Sinner.
Nakonec je to ale skoro jedno. Třeba éra jasného vládce či jasných vládců hned tak nepřijde a vítězové se budou střídat podobně rychle, jako je to tomu v ženském tenise. Tím spíš budeme na úžasné časy „velké trojky“ vzpomínat jako na něco, čeho se již možná na tenisových kurtech nikdy nedožijeme.
Vzpomínky na staré časy: Björn Borg, John McEnroe a ti druzí
Vzhledem k tomu, že se již dávno řadím mezi (nejen) tenisové pamětníky, vybavují se mi vzpomínky na konec hned několika tenisových ér. Nejtrvaleji mi v paměti docela určitě utkvělo léto roku 1981.
Ležel jsem tehdy docela vážně nemocný doma, v rodném Jičíně, formálně na mě dohlížela milovaná babička, zatímco rodiče a sestra si užívali tradiční dovolenou na Jadranu, a sledoval jsem – mimo jiné – wimbledonské finále mezi světovou jedničkou, Švédem Björnem Borgem, a jeho americkým vyzývatelem Johnem McEnroem.
V hlavě jsem přitom měl jejich rok starý mač, jedno z největších wimbledonských finále všech dob, ve kterém Borg udolal McEnroea v pěti setech (po nezapomenutelném tiebreaku ve čtvrtém setu, který Američan vyhrál 20:18), zvedl popáté nad hlavu zlatý pohár a definitivně vstoupil mezi nesmrtelné.
Měl jsem ten rok, během finále i po něm, jako fanatik, který tenis i aktivně hrál, zvláštní pocit. Na jedné straně mě fascinovala Borgova elegance, jeho skandinávská chladnokrevnost a úderová dokonalost; na druhé straně mě přitahoval McEnroeův útočný, instinktivní, a tak trochu živočišný tenis, a hlavně jeho neuvěřitelný talent. Jestli se někdy narodil opravdový tenisový génius, pak to byl právě John McEnroe a po něm Roger Federer. Mnoho dalších hráčů bylo samozřejmě skvělých, oni dva však čněli svým talentem nad všechny.
Abych se ale vrátil do léta 1981. Björn Borg měl šesté finálové utkání v řadě dobře rozehrané; za stavu 1:1 na sety vedl v tom třetím 4:1, ale pak došlo na centrálním dvorci All England Lawn & Croquet Clubu ke zvratu. Mladý Američan otočil, jak říkají tenisté, třetí set, vzápětí vyhrál i ten čtvrtý, padl na kolena a Borgova úctyhodná série po 41 vítězstvích skončila. Wimbledon měl nového šampióna, divokého rebela z New Yorku, což znamenalo i konec jedné z nejpozoruhodnějších ér v tenisových dějinách.
Zasmušilý fousatý Švéd, jenž kromě pěti Wimbledonů vyhrál šestkrát Roland Garros (tehdy, v časech dávno před Rafaelem Nadalem, se psalo, že je to „nepřekonatelné“ 😊 …), se ještě v témže roce dostal do finále US Open ve Flushing Meadow(s), ale i tady prohrál ve čtyřech setech s McEnroem (čtvrté prohrané finále US Open, což je strašné), a pak už, v šestadvaceti letech (!), ukončil, nemaje žádnou motivaci, kariéru.
Neustálé spekulace na téma svého návratu pak zpochybňoval slovy: „Mám se dál týrat a trápit jen proto, abych vyhrál v Americe?“ (noviny psaly, že „Flushing Meadow je Borgův nedobytý hrad“), ptal se, a také to nikdy neudělal. Snad nikdy nebyl konec jedné tenisové epochy tak zjevný jako tenkrát.
Oba protagonisté – Björn a John – navíc nemohli být odlišnější. McEnroeova éra nicméně přišla až o rok později, v roce 1982 jej totiž jak v Londýně, tak v New Yorku porazil nezdolný „bulldog“ Jimmy Connors (který vyhrál Wimbledon jako mladík již v roce 1974 a US Open dokonce pětkrát, naposledy v roce 1983).
Pro Johna McEnroea bylo nejtrpčí to, že na absolutním vrcholu své tenisové dominance, v roce 1984, prohrál své jediné finále French Open s Ivanem Lendlem v pěti setech (třebaže vedl 2:0 na sety), což mu způsobilo trauma, jehož se dodnes nezbavil.
Hned v následujícím roce pak začala éra „Ivana Hrozného“, jenž sice nikdy (podobně jako „velký malý Ken“ Rosewall) nevyhrál Wimbledon, ale dvakrát triumfoval na Australian Open a třikrát na Roland Garros a ve Flushing Meadow, kde hrál „neuvěřitelných“ osm finále v řadě.
A pak už přišli Boris Becker, Stefan Edberg, a hlavě Andre Agassi a „pistolník Pete“ Sampras (sedminásobný vítěz Wimbledonu), po nichž nadešla éra již zmíněných „tří králů“ Rogera Federera, Rafaela Nadala a Novaka Djokoviče, jedinečné dvacetiletí, kterým jsme všichni bez přehánění žili, ať už jsme fandili komukoli z nich; mým jasným favoritem byl vždycky „božský“ Federer…
„Hvězdy, které zářily i ve dne“
Jak jsem již uvedl, skvělých hráčů, světových jedniček, jež rámcovaly svoji éru, byla celá řada. O Björnu Borgovi, Johnu McEnroeovi a Jimu Connorsovi již byla řeč. Z Ivana Lendla šel na vrcholu jeho hvězdné kariéry veliký, opravdu děsivý strach; jeho přezdívka „Ivan Hrozný“, související i s tím, že pocházel z tzv. východního (sovětského/ruského) bloku, to říkala jasně.
Pete Sampras se hlavně svými sedmi triumfy v Londýně zapsal nesmrtelně do tenisových a obecně sportovních dějin. Nadal vyhrál čtrnáctkrát na Roland Garros, Djokovič desetkrát v Austrálii a celkem rekordně, na grand slamu, čtyřiadvacetkrát…
Jenom tři, maximálně čtyři hráči ale jako by byli z jiné planety: Björn Borg (možná John McEnroe), Andre Agassi a Roger Federer. Tenisová velikost totiž není jen o počtu vyhraných grand slamů. Je také o charismatu (jak toto slovo pro jeho nadužívání nemám rád), jež z toho či onoho hráče vyzařuje, z čehosi nepostižitelného, téměř nadpozemského, co dělá jejich tenis, jejich hru jiným/jinou než u těch ostatních.
Není to prostě „prvoplánově“ o dřině (viď, Rafaeli!), o tom, kolik „nehratelných“ míčků je dotyčný schopen vrátit (viď, Novaku!), nýbrž o neuchopitelné a někdy i nepochopitelné auře, která se rozzáří, kdykoli ten či onen hráč či ta či ona hráčka vstoupí na kurt. A právě v tom byli Björn (možná John), Andre a Roger o pověstný krok přede všemi. Jak už jsem jednou napsal (a jak jsem to, myslím, někde v mládí četl): Byli „hvězdami, které zářily i ve dne…“
